Freud říkal, že v těle přebývají dva hlady. Prvním hladem je hlad po poznání světa, v němž žijeme. Chceme svět poznat, abychom přežili. Kdybychom neměli žádné znalosti o světě kolem nás, skákali bychom z oken budov a ignorovali sílu gravitace a přiložili bychom ruku k ohni, aniž bychom věděli, že oheň pálí.

Druhým hladem je hlad po rozkoši. Všechno, co žije, hledá rozkoš. Nejlepším příkladem tohoto hladu je touha po sexuální rozkoši. Po sexu toužíme, protože je chutný. Kdyby nebyl chutný, nikdo by ho nevyhledával a v důsledku toho by lidstvo skončilo. Touha po rozkoši svádí.

Kéž bych si s ním mohl popovídat o hladomorech, protože věřím, že existuje ještě třetí: hlad po radosti.

Kdysi jsem si myslel, že rozkoš a radost jsou totéž. Není tomu tak. Je možné mít smutnou rozkoš. Tomášova paní z Nesnesitelné lehkosti bytí naříkala: "Nechci rozkoš, chci radost!" A tak jsem si myslel, že rozkoš a radost jsou totéž.

Rozdíly. abychom mohli mít potěšení, musí nejprve existovat objekt, který potěšení poskytuje: perimon, sklenka vína, člověk, kterého můžeme políbit. Hlad po potěšení je však brzy ukojen. Kolik perimonů můžeme sníst? Kolik sklenek vína můžeme vypít? Kolik polibků můžeme vydržet? Přijde chvíle, kdy si člověk řekne: "Už nechci. Už nemám hlad po potěšení...".

Hlad po radosti je jiný. Zaprvé nepotřebuje předmět. Někdy stačí vzpomínka. Mám radost, když si vzpomenu na okamžik štěstí, který už uplynul. A zadruhé hlad po radosti nikdy neříká: "Už žádnou radost, už nechci..." Hlad po radosti je nenasytný.

Bernardo Soares řekl, že nevidíme to, co vidíme, ale to, co jsme. Jsme-li veselí, naše radost se promítá do světa a ten se stává veselým, hravým. Myslím, že Alberto Caeiro byl veselý, když napsal tuto báseň: "Mýdlové bubliny, které toto dítě baví pouštět ze slámky, jsou průzračně celá filozofie. Čiré, neužitečné, pomíjivé, přátelské k očím, jsou tím, coJsou... Některé jsou sotva viditelné v průzračném vzduchu. Jsou jako vánek, který projde... A o kterém víme jen to, že projde, protože se v nás něco pohne..."

Radost není stálý stav - mýdlové bubliny. Stává se, a to náhle. Guimarães Rosa říkal, že radost se objevuje jen ve vzácných okamžicích rozptýlení. Člověk neví, co má dělat, aby ji vyvolal. Stačí však, aby jednou za čas zazářila, aby se svět stal světlým a jasným. Když máte radost, řeknete si: "Pro tento okamžik radosti stálo za to, aby byl stvořen vesmír." Vždycky se vám zdá, že radost je něco, co se vám může stát.

Několik let jsem pracoval jako terapeut. Vyslechl jsem si trápení mnoha lidí, každého po svém. Za všemi stížnostmi se však skrývala jediná touha: radost. Kdo je radostný, je smířený s vesmírem, cítí, že život má smysl.

Norman Brown poznamenal, že ztrácíme radost, protože jsme ztratili jednoduchost života, která je ve zvířatech. Můj pes Lola je vždycky šťastný téměř pro nic za nic. Vím to, protože se usmívá pro nic za nic. Usmívá se ocasem.

Ale čas od času, z důvodů, kterým dobře nerozumíme, světlo radosti zhasne. Celý svět se stane temným a těžkým. Přichází smutek. Linky obličeje se stanou vertikálními, ovládnutými silami tíhy, které ho nutí klesat. Smysly se stanou ke všemu lhostejné. Svět se stane lepkavou, temnou pastou. To je deprese. To, po čem člověk v depresi touží, je ztratit vědomí všeho, aby přestalA přichází touha po velkém spánku bez návratu.

Kdysi, aniž by věděli, co dělat, předepisovali lékaři výlety v domnění, že nové scenérie budou dobrým rozptýlením od smutku. Nevěděli, že je zbytečné cestovat do jiných míst, když nedokážeme vystoupit sami ze sebe. Blázni se snaží utěšovat. Argumentují poukazováním na důvody, proč být veselý: svět je tak krásný... To smutek jenom prohlubuje. PísničkyBásně vás rozpláčou, televize rozčiluje. Ale nejnesnesitelnější ze všeho jsou veselé smíchy ostatních, které ukazují, že depresivní člověk je v očistci, z něhož nevidí východisko. Nic nemá cenu.

A v hrudi přebývá zvláštní fyzický pocit, jako by ji mačkala chobotnice. Nebo je to mačkání způsobeno vnitřním vakuem? To Thanatos dělá svou práci. Protože když radost odchází, vstupuje...

Lékaři říkají, že štěstí a deprese jsou citlivé formy, které na sebe berou rovnováhy a nerovnováhy chemie, jež ovládá tělo. Jak zvláštní: že štěstí a smutek jsou masky chemie! Tělo je velmi záhadné...

Když se pak ráno probudíte, najednou, aniž byste to oznámili, zjistíte, že svět je opět barevný a plný průsvitných mýdlových bublin... Radost se vrátila!

Rubem Alves se narodil ve vnitrozemí Minas Gerais a je spisovatel, pedagog, teolog a psychoanalytik.