Žijeme v individualistické době, ale veškeré toto úsilí padá k zemi, pokud nevidíme druhé, pokud nejsme schopni být citliví k dramatům a potřebám druhých. Jsme součástí sítě, která potřebuje velkorysost, aby se nerozpadla.

Tuto ctnost vyzdvihují nejrůznější náboženství na planetě, dokonce se objevuje jako jejich spojovací článek: "V nejstarších tradicích se praxe solidarity a lásky k bližnímu nevyskytuje odděleně od praxe spravedlnosti a spirituality," říká teolog Rafael Rodrigues da Silva, profesor na katedře teologie a náboženských věd na Papežské univerzitěKatolická univerzita v São Paulu (PUC-SP).

Rodinná psychoterapeutka Mônica Genofre, profesorka na Institutu rodinné terapie v São Paulu (ITFSP), souhlasí: "Péče o druhé je péčí o nás samotné, stejně jako je péče o planetu nezbytná pro přežití. Jde o spoluodpovědnost při budování našich vztahů a světa, ve kterém chceme žít."

Vysvětluje, že čím více štědrých zkušeností v průběhu života zažijeme, tím přirozenějším se altruistický čin stane. Tato etika proniká do našeho repertoáru a řídí naše volby a postoje: "Když praktikuji štědrost, ostatní se to mohou naučit a praktikovat ji také. Účinek se pak šíří a prostředí se posiluje," zdůrazňuje.

Nejde však jen o to, abychom dohlíželi na kolektivní pořádek a na konci dne s klidným svědomím usnuli. Srdečnost a solidarita s lidmi kolem nás je především projevem srdce oproštěného od jakýchkoli zájmů. Je to cvičení, které nás činí lidštějšími a jako bonus neutralizuje individualismus, který má tendenci držet nás stranou od našich bližních.

Štědrost obnovuje energii

Psychologie je v oblasti mezilidských vztahů kategorická: druhý člověk zrcadlí náš vlastní obraz. Když na chvíli odložíme své problémy a frustrace a zmobilizujeme se, abychom pomohli někomu jinému, podnikáme cestu zpět ke své vlastní podstatě.

"Upřímný zájem o druhé umožňuje najít způsoby, jak překonat vlastní překážky," říká Mônica. "Dárcovství nám umožňuje oživit a obnovit naši energii. Není to to, co nás pohání?", ptá se.

Být velkorysý znamená: respektovat pracovní prostor kolegy, věnovat pozornost dítěti, dávat se při jednání, jehož cílem je vzájemné porozumění... Rodina, naše teoreticky nejbližší jádro, je dobrým výchozím bodem pro to, abychom trénovali a snad i rozšiřovali svou schopnost dávat.

Dalším cvičením je naučit se být velkorysý sám k sobě. Koneckonců, jaký smysl má snaha o zlepšení života druhých, když nejste schopni pronést před zrcadlem slovo povzbuzení nebo denně respektovat své limity?

Láska k dobrovolnictví

Pokud se jedná o dobrovolnictví, stačí vůle pomáhat druhým. Ti, kdo takto projevují velkorysost, jsou zárukou, že na oplátku získají obrovský užitek. Přistupovat k těžko stravitelné realitě, jako je bída a opuštěnost, vyžaduje odhodlání. Tato činnost však přináší uspokojení všem zúčastněným.

Pokud dokážeme být ve světě s vědomím obráceným k 'nám', a ne k 'já a ti druzí', možná se rozptýlí pocit osamělosti, který provází tolik lidí, a my budeme moci přispět k velkorysejší a spravedlivější společnosti," říká Mônica.