Podala mu knihu a řekla: "Je to moc krásný milostný příběh. Ale nechci, aby pro nás skončil..." Na obálce knihy bylo napsáno: Madisonské mosty.

Madison se jmenovalo jedno z těch tichých městeček na americkém venkově, místo chovatelů dobytka, nebyly tam žádné novinky, každý večer byl stejný, muži se scházeli v barech, aby popíjeli pivo a povídali si o býcích a kravách nebo hráli bowling se svými ženami, které se přes den staraly o domácnost a vařily, a v neděli šla rodina do kostela a vítala faráře vVšichni znali všechny, všichni věděli všechno, neexistovalo žádné soukromí ani tajemství a nikdo se neodvážil přeskočit plot, protože by se to všichni dozvěděli.

Město bylo kromě dobytka liduprázdné, až na několik krytých mostů přes řeku, kterým místní obyvatelé nepřikládali žádný význam. Byly zakryté jako ochrana před zimními přívaly sněhu, které mohly mosty zasypat a zablokovat tak provoz vozidel. Jen několik turistů, kteří se zde zastavili, je považovalo za hodné fotografování.

Rodina, stejně klidná jako ostatní, se skládala z manžela, manželky a dvou dětí. Měli hlavy chovatelů dobytka, vůni chovatelů dobytka, oči chovatelů dobytka a citlivost chovatelů dobytka.

Jeho žena byla krásná a nenápadná žena s úsměvem a smutnýma očima, ale její manžel ji neviděl, protože se tísnili mezi býky a kravami.

Jejich životní rutina byla stejná jako rutina všech ostatních žen. To byl společný osud všech, které v Madisonu zapomněly na umění snít. Dveře klece sice zůstaly otevřené, ale jejich křídla se odnaučila umění létat.

Manžel a synové považovali dům za prodloužení ohrady a v kuchyni byly ty pružinové dveře, které se zabouchly o zárubeň a vydávaly suchý zvuk, podobný zvuku vrátného, kdykoli vstoupili. Manželka je opakovaně žádala, aby dveře přidrželi, aby se jemně zavřely. Ale otec a synové, zvyklí na hudbu vrátného, tomu nevěnovali pozornost. Jak čas plynul,Pochopila, že je to zbytečné. Suché zaklepání se stalo signálem, že přijel její manžel a děti.

Byl to jiný den. Ve městě panovalo vzrušení. Muži se chystali odvézt svá zvířata na výstavu dobytka do nedalekého města. Ženy budou samy. Ve svém přátelském městečku budou chráněny.

A tak se jí toho dne stalo, že dveře nezaklaply.....

Bylo klidné a teplé odpoledne. Kam oko dohlédlo, nikde ani živáčka. Ona, sama ve svém domě.

Ale jednotvárnost každého dne přerušil cizinec jedoucí v džípu, který projížděl po polní cestě. Byl ztracený, spletl se v cestách, které neměly žádné ukazatele, hledal někoho, kdo by mu pomohl najít to, co hledal. Byl to fotograf, který hledal kryté mosty, aby mohl napsat článek pro časopis Geographic.

Když uviděl ženu, která se na něj tázavě dívala z balkonu - kdo to mohl být?" - zastavil se před domem. Překvapilo ho, že tak krásná žena je v té části světa sama, a přistoupil k ní. Pozvala ho na balkon - co by na takovém zdvořilém gestu mohlo být špatného? Zpotil se. Co by na tom mohlo být špatného, kdyby si spolu dali studenou limonádu? Jak dlouho se s ní nebavil?s cizím mužem, sama?

A pak se to stalo. A oba si mlčky řekli: "Když jsem tě viděla, milovala jsem tě už dávno předtím..." A tak noc ubíhala s něžnou, křehkou a vášnivou láskou, jakou ona ani on nikdy nezažili.

Ale čas štěstí rychle ubíhá. Přišlo svítání. Brzy se ve dveřích objeví skutečný život: děti, manžel a suchý zvuk dveří. Čas rozloučit se, čas na "už nikdy".

Vášeň se však nesmíří s odloučením. Touží po věčnosti: "Ať je věčná, i když volá, a nekonečná na věky věků...".

Pak se rozhodli, že odejdou spolu. On na ni počká na jistém rohu. Pro něj by to bylo snadné: svobodný, volný, nic ho nezdržovalo. Pro ni, vázanou na manžela a děti, těžké. A ona myslela na ponížení, které by utrpěli v tlachání barů a kostela.

Hustě pršelo. Blížila se s manželem k smluvenému rohu, manžel netušil, že vedle něj sedí trpící vášeň. Červená. Auto zastavilo. Čekal na ni na rohu, déšť mu stékal po tváři a oblečení. Jejich pohledy se setkaly. Byl odhodlaný, čekal. Byla zlomená bolestí. Rozhodnutí ještě nepadlo. Ruka se jí třásla na klice dveří.Stačil by pohyb její ruky, ne víc než pět centimetrů. Dveře by se otevřely, ona by pod deštěm vystoupila a šla by obejmout toho, koho miluje. Na semaforu se rozsvítí zelená. Dveře se neotevřou. Auto jede dál na "už nikdy"...

A to byl konec příběhu ve filmu i v životě...

Rubem Alves se narodil ve vnitrozemí Minas Gerais a je spisovatel, pedagog, teolog a psychoanalytik.